Nic není na pořád | jednodílná story pro zuz.

2. srpna 2012 v 12:00 | Ter.
- PŘEDNASTAVENO -
Takže zuz., konečně ses dočkala!! ;DD Dostala jsem návrh, že to můžu napsat slovensky, ale řeknu ti, že mojí slovenštinu opravdu číst nechceš!!;D Doufám, že se bude líbit. ;)

Věděla jsem, že to nevyjde. Vztah na dálku prostě nemůže fungovat. To prostě moc dlouho nevydrží. Jenom chci, abys věděl, že tě pořád miluju. Možná, že ty jsi už zapoměl, ale já ne. Ale kdyby ses mě zeptal, jestli tomu dáme ještě jednu šanci, odpověděla bych 'NE'..pro dobro nás obou. Jen abys věděl. Nic není napořád..sbohem Loui...

Byl horký letní den. Možná až moc horký pro cestu autobusem z Bratislavy do Londýna. Mamka tam jela na týden kvůli práci a mě vzala s sebou, protože jsem doma stejně neměla co dělat. Celou cestu jsem se v sedadle vrtěla. Tím pádem jsem toho ani moc nenaspala. Byla jsem neskutečně ráda, když nám taková ta paní, která k vím při cestě mluví, oznámila, že budeme přestupovat na trajekt.
Moje pozadí zažívalo snad tu největší úlevu za celý můj život. Na trajektu jsem si ani nesedala, protože jsem věděla, že ještě budeme muset nějaký ten kousek popojet v tom šíleném autobuse. Místo sezení jsem se procházela po palubě.
Byl neskutečně nádherný pocit, vystoupit z toho velkého, zadýchaného, nechutně nepohodlného autobusu do ulic Londýna. Byla jsem jak smyslů zbavená. Přesně tohle byl můj sen. Podívat se do Londýna. Konečně se mi splnil.
Do hotelu jsme to neměly zas tak moc daleko, ale táhnout se se třema velkýma kuframa se nám opravdu nechtělo, tak mamka odchytla první taxík, který projížděl kolem. V taxíku mámě někdo volal.
,,Dobře, za třicet minut jsem tam." ukončila mamka hovor a podívala se na mě. ,,Promiň zlatíčkou, ale už musím jet. Potřebujou, abych jim podepsala nějaké papíry. Zvládneš donést nahoru kufry?" promlouvala ke mě mamka. Já jí ale začala poslouchat až od toho, že potřebují podepsat papíry. Neochotně jsem to odkývala, ale pak jsem si uvědomila, že v hotelu bývají takový ty nosiči, takže jsem v suchu.
Mamka mi ještě pomohla vyložit kufry z auta a pak už odjela. Stoupla jsem si před tři velké kufry a pokusila se je alespoň trošičku popostrčit ke vchodu. Pak jsem si na ně sedla a čekala, jestli někdo přijde. Stalo se. Ale tenhle mladík nešel ke mě, nýbrž k nějakému starému, pravděpodobně hodně zazobanému muži. Mladík byl oblečený v přitroublé uniformě. Přišel k obtloustlému muži a hned dostal nějaké papírovky. Tohle rozhodně nebyla jenom pětilibrová bankovka, to určitě ne.
,,Promiňte." řekla jsem s úsměvem a mávla na mladíka v uniformě.
,,Co chceš?" vyprskl. Dostalo mě to, ale rozhodla jsem se přes to přenést.
,,Pomohl byste mi prosím s kufry nahoru, do pokoje?" zeptala jsem se sladce a nahodila takový ten přitroublý úsměv. Mladík si mě změřil pohledem a chvilku na mě tázavě koukal.
,,Ehm..Ne." odsekl a dál se věnoval zavazadlům bohatého tlusťocha.
,,Kreténe." řekla jsem to poměrně nahlas, protože tady mi to mohlo být jedno. Stejně tomu nerozuměl. Mladík se na mě otočil a nechápavě se na mě podíval. Jenom jsem zdvihla palec vzhůru a ironicky se usmála.
Stoupla jsem si na nohy a pokusila se znovu nabrat kufry. Byla jsem nesmírně ráda, když jsem je po patnácti minutovém výšlapu, do těch pěti schodů před vchodem, dotáhla dovnitř. Namířila jsem si to přímo k výtahu. Zmáčkla jsem čudlík a protáhla si ruce.
,,Mimo provoz." ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a znovu viděla toho mladíka. Ten se jen přitrouble usmíval. Zvedl obočí a pak se znovu otočil k tomu zazobanému dědkovi. Ten mu do ruky opět vrazil nemalý úplatek. ,,Dovolte, abych vás zavedl k výtahu pro personál." bože! Pochybuju, že bych se s mými dvaceti librami, které jsem teď měla po ruce, dostala do vstupní haly, natož do pokoje. Podívala jsem se na kartu, která nám byla přidělena. Deváté patro, četla jsem si vduchu. Pak jsem si pohledem změřila velké schody na pravé straně vstupní haly a neochotně popadla naše kufry. Tohle se může stát jenom mě. Po cestě ke schodům jsem nemálo sprostě nadávala veškerý hlášky, který znám.
,,Bez úplatků se tady nikam nedostaneš." ozval se za mnou pobavený hlas. Protočila jsem oči, neochotně položila kufry a otočila se za hlasem. Předemnou stál asi metr sedmdesátpět vysoký, hnědovlasý, modrooký kluk se širokým, upřímným a pobaveným úsměvem.
,,Stačila jsem si všimnout." uznala jsem a dál ho měřila pohledem. Řeknu vám, že takhle sladký úsměv jsem snad ještě nikdy neviděla. Po chvíli se ten kluk sehnul pro dva kufry a otočil se směr ke schodům.
,,Patro.?" nechal otázku viset ve vzduchu a tázavě se na mě podíval.
,,Devět." dokončila jsem. On kývl, ještě jednou se usmál a pak se pustil do výšlapu. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Jak tak koukám, džentlmeni ještě nevymřeli, pomyslela jsem si, popadla třetí kufr a vydala se za ním.
,,Děkuju." pronesla jsem, když jsme kufry dostali do malé předsíňky v pokoji.
,,Není za co. Přece bych nenechal tak krásnou holku tahat tak těžký kufry." řekl a znovu se na mě tak hezky usmál. Myslela jsem, že se mi podlomí kolena. Myslím, že jsem se dokonce začala červenat. Sklopila jsem hlavu a usmívala se jako debil. ,,Nešla bys zítra někam." zeptal se po dlouhém a velmi trapném tichu. Nejdřív jsem nevěděla, co odpovědět, protože jsem ho přece jenom neznala. Podívala jsem se na něj a měla jsem jasno. Při pohledu na ten krásný úsměv prostě nemůžete říct 'NE'.
,,Ráda." odpověděla jsem a oplatila mu úsměv.
,,Dobře. Tak, zítra v jedenáct třicet dole před hotelem." řekl rázně a podíval se na mě.
,,Fajn." odpověděla jsem. Pak jsme se rozloučily. Zabouchla jsem za sebou dveře a pořád přemítala o údalostech dnešního poledne. Tohle se jen tak nestává.
Druhý den jsem byla před hotelem přesně včas. Na sobě jsem měla červené roury a pruhované tričko. Přesto jsem měla hozený lehký kabátek. S líčením a s česáním jsem to moc nepřeháněla a se šperky taky ne.
,,Super styl." ozvalo se za mnou po chvíli. Hlas byl dost pobavený, podle zabarvení. Podle hlasu jsem poznala, toho kluka. Otočila jsem se a nemohla uvěřit vlastním očím. Měl na sobě téměř to samé, co já. Musela jsem se nad tím zasmát.
,,Tvůj taky není zrovna k zahození." opáčila jsem a došla k němu blíž. ,,Tak, co budeme dneska dělat?" byla jsem opravdu zvědavá, co si připravil.
,,No, půjdeme mi nakoupit mrkev a potom bysme mohli jít třeba..na procházku po Londýně?" nadhodil to spíš jako otázku.
,,No, dobře." nechápala jsem, k čemu mu budou zásoby mrkve, ale nechtěla jsem se na to ptát.
,,A jak se vůbec jmenuješ krásko?" zeptal se s úsměvem. Plácla jsem se do čela. Na nějaké představování jsem úplně zapoměla.
,,Zuz." řekla jsem jednoduše a podívala se na něj. Byl o něco vyšší než já.
,,Louis." opáčil se širokým úsměvem.
Tohle odpoledne jsem si nemálo užívala. Louis pořád dělal nějaké skopičiny. Já se nechala unést a blbla jsem s ním. Lidé se na nás koukali, jako na blázny. Vlastně se jima ani nedivím.
Nakonec jsem neskončili jen u jednoho odpoledne, nýbrž u celého týdne. Louise jsem si za těch šest dní hrozně oblíbila a musím uznat, že jsem ho měla ráda, vlastně víc než to, ale Louis o tom nevěděl, nechtěla jsem mu to říkat. Hrozně jsem se obávala toho dne, kdy přijde loučení.
Jenom jsme tak mlčky seděli na pobřeží Temže a koukali na hladinu vody.
,,Zuz?" zeptal se po nějaké chvíli Louis. Otočila jsem se na něj a pokynula mu, že může pokračovat. ,,Musím ti něco říct. Víš..tenhle týden byl vážně fajn a..opravdu jsem si tě oblíbil." jako bych to říkala já. Přesně tohle jsem tenkrát cítila. Chvilku se na mě Louis jenom upřeně díval. Až když jsem k němu otočila pohled, pokračoval. ,,Mám tě rád Zuz. Možná, že dokonce víc než to." to co řekl přesně vyjadřovalo to, co jsem mu chtěla říct já, jenže tohle nešlo. Rychle jsem vstala a opřela se o zábradlí. Louis mě urychleně následoval. ,,Do prdele! Právě jsem to podělal. Sakra, Louisi! Tohle se neříká." bědoval nahlas. Musím uznat, že byl docela komický, ale sranda se k téhle situaci opravdu moc nehodila.
,,Ne Louisi. Je dobře, že jsi to řekl. Já bych se na to nezmohla. Řekla jsem a podívala se mu do očí. ,,Vidím to úplně stejně." dodala jsem a čekala na jeho reakci. V těch modrých očích na chvilku naskočil plamínek naděje. ,,Ale bydlíme od sebe přes tisíc kilometrů. Já nemám na to, abych za tebou dojížděla a myslím, že ty taky ne." řekla jsem to na rovinu. I když mě to bolelo.
,,To zvládneme, Zuz. Slibuju, že to zvládneme. Dej tomu prosím šanci." nechtěla jsem to odsouhlasit, protože když se to nepovede, bude to bolet ještě víc, než kdyby jsme to nezkusili, ale zkuste odolat jeho sladkému úsměvu. Pomalu jsme se k sobě přibližovali, až se nakonec naše rty spojili v jedny. Přísahám, že to byl jeden z těch nejhezčích okamžiků v životě. A co víc. Díky tomuhle jsem věřila, že to nějak zvládneme...
Teď uběhl rok. Rok od toho, co jsem Louise naposledy viděla. Rok od toho, co mi slíbil, že to zvládneme. Naivně jsem si myslela, že by to třeba mohlo nějak vyjít, ale nevyšlo. Psali jsme si spolu, volali si a vůbec všechno, co se teď prostřenictvím elektroniky dá, ale stejně to po dvou měsících skončilo. Vlastně vůbec nevím proč. Nejdřív jen naše rozhovory začaly řídnout. Už nebyly tak časté, jako předtím. Pak se veškerá konverzace zastavila. Čekala jsem měsíc, z toho měsíce jsem mu dvakrát ze začátku napsala já, ale on se neozval. I když byl on-line. Prostě nic. Pak najednou si mě odebral ze všech našich zdrojů komunikace. Ani na mobil jsem se mu nemohla dovolat.
Teď znovu po roce sedím s mamkou v autobuse do Londýna. Tentokrát ale s víc než se třema kuframa. Tentokrát za námi totiž jede i stěhovací vůz se všemi našemi věcmi. Ano, stěhujeme se do Londýna. Vždycky jsem si to tak přála. Ale teď z té jízdy nemám žádný požitek. Ani ta blbá bolest zadnice mi nevadí tolik, jako před rokem....
Věděla jsem, že to nevyjde. Vztah na dálku prostě nemůže fungovat. To prostě moc dlouho nevydrží. Jenom chci, abys věděl, že tě pořád miluju. Možná, že ty jsi už zapoměl, ale já ne. Ale kdyby ses mě zeptal, jestli tomu dáme ještě jednu šanci, odpověděla bych 'NE'..pro dobro nás obou. Jen abys věděl. Nic není napořád..sbohem Loui...
Když jsme projížděli městem k našemu novému domu, zahlédla jsem dům, ve kterém jsem před rokem jednou byla u Louise na návštěvě. Nebyl nějak extra blízko od našeho domu, ale já se rozhodla, že mu prostě musím dát nějak vědět o tom, že ho pořád miluju.
Stoupla jsem si před vrátka a podívala se do mých rukou. Ležela v nich obálka s Louisovým jménem. Zhluboka jsem se nadechla a vložila jsem obálku do schránky. Zaklapla jsem páčku a podívala se na dům.
,,Sbohem." zašeptala jsem a otočila se k odchodu.
Procházela jsem deštivýma ulicema Londýna a přemítala o tom, co bude dál. Vím, že nad budoucností by se přemýšlet nemělo, ale jsem už prostě taková. Po chvilce mi zazvonil mobil.
,,Ahoj zlatíčko. Prosimtě, víš jak jsme byly minulý rok v tom hotelu?" začala mamka rychle chrlit jedno slovo za druhým. Odsouhlasila jsem jí to. ,,No tak..prosimtě, mohla byses mi tam stavit. Na recepci bych měla mít bílé tlusté desky. Děkuju moc. Pa." ano, řekla mi to spíš jako rozkaz než jako prosbu. Ale co, stejně jsem neměla nic na práci. Vydala jsem se do hotelu.
Když jsem vešla, první, o co zavadil můj pohled byl ten mladík, který si říkal nosič kufrů. Zrovna odebíral úplatek od nějaké upištěné paní s malým ratlíkem na pažích. Protočila jsem oči a šla k recepci. Nebyl s tím žádný problém. Poděkovala jsem a vydala se ven. Při pohledu k zemi jsem si všimla rozvázané tkaničky. Došla jsem ke křeslům vedle dveří a začala jí zavazovat. V tom někdo rozrazil dveře. Nějak jsem ale neřešila, kdo to je.
,,Zuz! Co tady děláš?" nevěřila jsem svým uším. Když jsem zvedla hlavu uviděla jsem před sebou Louise. Byl na kost promočený a solidně udýchaný. V ruce držel, pro mě hodně známou, obálku s krýtkým vzkazem, který jsem napsala. Nevěděla jsem, co odpovědět. Jenom jsem stála a zírala. ,,Zuz, moc se ti omlouvám, že jsem to tak utnul, ale já dál nemohl. Prostě mi připadalo lepší, kdybych zapoměl, ale nuvědomoval jsem si, co to bude znamenat pro tebe. Miluju tě, víš." řekl a svíral mojí tvář v jeho dlaních. Na jeho obličeji se pochvilce vykouzlil ten jeho sladký úsměv. Myslím, že jsem se s větou 'Ale kdyby ses mě zeptal, jestli tomu dáme ještě jednu šanci, odpověděla bych 'NE'..pro dobro nás obou.' moc ukvapila. Tomuhle úsměvu prostě nejde odolat...

Tak tady to máš i se šťastným koncem..;D Doufám, že se povídka líbila!! ;D :))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tina Tina | 2. srpna 2012 v 12:52 | Reagovat

daj ešteeeee jednú :D

2 Tina Tina | 2. srpna 2012 v 12:53 | Reagovat

inak táto poviedka sa mi strašne páčila :)) GOOD JOB!

3 zuz. zuz. | E-mail | Web | 2. srpna 2012 v 16:23 | Reagovat

já na to zapoměla :DD
jasně že se líbila, je nádherná :ˇ) Usmívám se jako sluníčko :D ďakujeeem :) :D

P.S.: Ty nechceš vidieť moju českoslovenčinu, ktorú používam :DD No vlastne už vidíš xD

4 Cath!e Cath!e | Web | 2. srpna 2012 v 20:25 | Reagovat

Tak to je nááádhera :D no už jsem si myslela, že na ní Louis zapomněl :( ale nééé :D :D
No prostě nádherná ffka :) miluju happy endy :D :D ♥ těším se na další tvé jednodílovky :)

5 W* W* | Web | 2. srpna 2012 v 23:37 | Reagovat

Ty volee, to je nádhera :')) Fakt, moc pěkný, tomu se říká happyend :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama